Pravá jižní velryba

Musím se s vámi podělit o zážitky s velrybami, kteřé pravidelně každou zimu připlouvají ke břehům jižní Afriky.

Rodinka velryb u břehů Gansbaai

Dovádějící mládě Pravé jižjí velryby

Velryby, stejně jako delfíni komunikují pomocí sonaru. Dororumívají se i zvuky – podoné jako pískání, které jsou slyšitelné na míle daleko. Dospělá velryba dorůstá v průměru kolem 16 m a odhaduje se, že se dožívají až 100 let! Mláďata se rodí 5-6 m dlouhá po 12-ti měsíční březosti a společně s matkou stráví svůj první rok života. Hlava velryb je porostlá parazitujícími korýši, podle nichž lze jednotlivé jedince identifikovat. Potravu získávají, tak, že přes kostice (až 3m dlouhé), vyrůstající z horní čelisti filtrují plankton a drobné korýše.

Odrostlá velrybí mláďata jsou neúnavní skokani

Když jsem poprvé uviděla velryby, byl to zážitek, na který se nedá zapomenout, vryje se vám do paměti na celý život. V zimní období, kdy tady velryby pobývají se mi takové potěšení naskytne témeř denně a je to stále velmi vzrušující podívaná. Obzvlášť, když začnou dovádět a vyskakují z vody, aby se zbavily parazitů, ale nejen já jsem přesvědčená, že to dělají i z radosti a slouží to jako další prostředek k dorozumívání.

Pozorovat velryby z bezprostřední blízkosti jezdí nadšenci z celého světa

V toto období přijíždějí turisté z celého světa obdivovat tyto úžasné obry ze břehu i z najatých lodí. Western Cape má ještě mnoho dalších lákadel, některá jsem už tady ukázala. Je to oblast nádherné přírody a oceán s fascinujícími tvory, tak příště zas napíši o dalších kouzelných místech této oblasti.

typ na dovču…

WILD COAST – nezkrocený ráj

Ráda bych se podělila o nádheru provincie Eastern Cape a Wild Coast, skutečné divoké pobřeží v pravé smyslu tohoto slova.

Řeka z jedné strany, oceán z druhé, uprostřed písečná pláž - zn. ráj

Jsme uprostřed zimy, JP-ho teenagers  mají zimní prázdniny a tak s nimi vyrážíme na pár dnů na výlet.  Projíždíme nádhernou Garden Route (o té příště) zastavujeme na Jeffreys Bay, světoznámém letovisku, kde se vše točí kolem surfingu – měli jsme štěsí na parádní vlny, na které se tu sjíždí surfisti z celého světa.

Jeffreys Bay je rájem surfařů z celého světa

Míjíme kouzelné přímořské město Port Elizabeth a mažeme na sever prozkoumat tu slibovanou “pravou Afriku”.

Kopcovitá krajina je poseta domorodými stavbami s políčky

Krajina se hodně změnila, jedeme hornatou oblastí, posetou domorodými kruhovými stavbami, kolem políček a pasoucího se dobytka. Obdivuji tu nezkrocenou scenérii strmých srázů se stádečky ovcí, koz a krav, kouzlo zálivů s písčitými plážemi. Řeky vlévající se do oceánu tu vytvarovaly hluboká, divoká údolí. Přes 300 km pobřeží téměř nedotčeného civilizací, krása přírody vás tu zcela pohtí.

Pozorovali jsme stovky delfínů, jak prohání a loví sardinky

Oceán je tu plný života, ve vlnách jsme dováděli s delfíny, pozorovali jsme lovící tereje,  jak bravurdními nálety loví sardinky, obdivovali jsme dovádějící velryby keporkaky. Každoročně koncen června tudy táhnou miliony sardinek a tak se tu vypravují obdivovatelé této mimořádné události, které se říká sardinkový run. Je to divoká a fantastická podívaná na obrovská hejna sardinek a jejich predátory – delfíni, žraloci, lachtani, a dalčí oceánští lovci, ze vzduchu pak racci a terejové. Tak doufám, že z takového tiátru příště pod vodou něco nafotím a podělím se o zážitky.

Srtmé břehy střídají liduprázdné písčité pláže - to je Wild Coast

typ na dovču…

Gansbaai a Velký bílý žralok

Velký bílý žralok

Gansbaai - nadchla mě už jenom cesta podél pobřeží, z Cape Townu je to přes Kleimond asi 160 km po pěkné asfaltce, spousta malých parkovišť pro čumily a nadšené fotoamatéry, jako jsem já. Poprvé v životě vidím zblízka skákat velrybu, jednou, dvakrát… a tehdy mi zcela vážně proběhlo hlavou, tady bych dokázala žít. Nicméně, pokračujem přes Hermanus do Gansbaai (pozn. 2007).

Gansbaai je malebné městeško na jižním konci afrického kontinentu

Z čeho toto pobřežní městečko žije, je vidět už z dálky – jsou sádroví, laminátoví, plechoví, betonoví a namalovaní všude možně – žraloci. Ano, Velký bílý žralok cení čelisti i ve výkladech obchodů s plenkama. Když jsem přijela poprvé, netušila jsem, že budu bydlet v centru tohoto žraločího mumraje, u malého přístavu v Kleinbaai (část Gansbaai).

Kleinbaai - malý přístav, odkud se vyplouvá na žraloky, pozorovt velryby, lachtany a tučňáky

Své lodě, dnes už je jich osm, tu mají společnosti oprávněné brát zájemce právě k pozorování žraloků v jejich přirozeném prostředí , podotýkám, že z bezpečí klecí. Doufám, že poznání tohoto tvora alespoň trochu pomůže k jeho záchraně, když nastalo jeho masové vybíjení, k čemuž přispěl i film “Čelisti” – tím ho nehaním, jen spousta lidí nepřemýšlí nad tím, co je realita a co zdařilý trik.

Fascinující podívaná - nalákali jsme ho na atrapu lachtana

Musím však uvést věci na pravou míru a vzpomenu dvě jména spojená s touto neobvyklou adrenalinovou aktivitou.. Andre Hartman a Jean-Pierre Botha (v jehož domě na břehu oceánu právě píšu tento blog) nejenže zkoumali žraloky bez ochranné klece, ale díky nim se tato úžasná podívaná stala vyhledávanou turistickou a adrenalinovou zajímavostí. Srdečně zvu, mistr evoluce – velký bílý žralok stojí to za to, nádherný, majestátní a inteligentní tvor.

Asi osm kilometrů od pobřeží, na Dyer Islandu žije velká kolonie lachtanů – přes 55 tisíc a to je pro žraloky velké lákadlo. Projížďka kolem ostrova je velký zážitek, tisíce dovádějících a “pokřikujících” lachtanů. Na druhém ostrově mají svůj domov tučňáci, kormoráni a další místní opeřenci.

Dyer Island a lachtani

Okolí Gansbaai je neuvěřitelně malebné. Endemická buš – Fynbos nabízí fantastickou podívanou, roste zde víc druhů keřů a květin, než byste nalezli třeba v rozsáhlém, brazilském pralese. Protea, královna místní flóry má mnoho různých modifikací tvarů i barev, stejně jako mnoho dalších místních endemitů. Procházka buší podél pobřeží mi vždy dodá pocit pohody a nabije mě energií.

kontakt: jitka@nambwa.cz

Nemohla jsem odolat přidat sem plakát z naší oblíbené hospůdky.

typ na dovču…

Dračí hory – Drakensberg

Dračí hory - Amphitheatre v ranním světle

Tugela je druhým největším vodopádem světa

Tak se opět přesvědčuji, že v Jihoafrické republice najdete snad “celý svět”. Tentokrát mě uchvátily svou bizardní krásou Dračí hory. Jméno, musím uznat, že příhodné, dostaly od původních holadských osadníků začátkem 19. století, když k horám dorazili během tzv. Velkého treku.

NP Drakensberg zabírá nejzajímavější oblast Dračích hor. Rozkládá se na téměř 2500 km2 v provincii Kwazulu-Natal, která na západní hranici sousedí s Lesothem. Hřebeny hor, opravdu připomínají hřbety bájných draků a často převyšující tři tisíce metrů.

Hory se mění každou chvíli svou různobarevnou hrou světel a stínů, v záři zapadajícího slunce působí tyto divoké a bizardní vrcholy magickým kouzlem. V pěti kaskádách se ze skal řítí druhý největší vodopád na světě  - Tugela, přesahuje 930 m.

NP Drakensberk je oblíbeným místem pro milovníky trekkingu, cykloturistiky ale i méně náročných tůr a procházek. Velmi oblíbené jsou i projížďky na koních.

Pozdní světlo je paráda a tak rychle pár snímečků, bouřka na sebe nedá dlouho čekat

typ na dovču…

Zambezi shark

Zambezi  žralok ( Bull shark) a jeden zajímavý projekt

Ústí řeky Breede River - Jihoafrická republika

Je únor 2009 a já mám možnost zúčastnit se s JP jednoho unikátního projektu. Než se však vypravíme na Breede River – ano myslím řeku na jihu Afriky, něco málo informací o tomto druhu žraloka. Bull shark – Carcharhinus leucas vyhledává i mělčí, brakické vody, navštěvuje větší říční toky a zpestřuje si tak jídelníček i sladkovodními živočichy.Byl často spatřen mnoho mil od pobřeží oceánu v říčním toku. Patří k velkým predátorům, jako je velký bílý a tygří žralok. Dorůstá 2–3,4 m, váha se pohybuje mezi 90 – 230 kg. Samice jsou větší, než samci a rodí okolo 10 živých mláďat, ve volné přírodě se dožívá až 16 let.

Zambezi shark

A tak díky SASC – organizace na ochranu životního prostředí, jsem se mohla zúčastnit monitorování jedné mohutné žraločí dámy, evidentně očekávající příchod nového potomstva.Díky profesionálním rybářům byla pomocí živých návnad vmanipulována k bahnitému břehu, kde se  podařilo upevnit jí vysílačku a odebrat potřebné vzorky pro výzkum. Velkým překvapením je velikost, měří čtyři metry, takže je největším známým žralokem tohoto druhu na světě! Neuvěřitelný kousek a my jsme u toho!

monitoring

Monitoring jsme prováděli 24 hodin denně díky speciálnímu zařízení, které  nám pomáhalo lokalizovat její polohu a pohyb. Střídaly jsme se čtyři týmy po čtyřech hodinách, bez ohledu na počasí a tak jeden den jsme se mazali proti ostrému letnímu slunci a pár hodin nato jsme zabaleni do pršiplášťů vzdorovali prudkému dešti. Bylo to velmi vzrušující a ač byla viditelnost v řece mizivá, podle vysílačky jsme přesně věděli, kdy je pod člunem a kdy plave proti nebo po proudu řeky a my samozřejmě za ní.

Zajímavá setkání byla i s účastníky projektu, sešli se tu žraločí nadšenci z celého světa, základ tvořili Jihoafričani, ale byla tu i Kanaďanka, studenti z Anglie, Holandska, USA a ani nevím, odkud všichni byli, no a mezi nimi i jedna – a to vím přesně – Češka.

Jak už to tak někdy chodí, pátek, třináctého – a podotýkám, že nejsem pověrčivá -jsme s JP vyrazili na noční monitoring. Teplý večer, žraločí dáma si plave asi 6 km řekou proti proudu. Vše v pohodě, pečlivě kontrolujeme všechny údaje. Za chvilku končí naše hlídka a tak zaznamenáme poslední známou polohu a obracíme člun.

"Myslel jsem, že máml 150 cm a 45 kg krásný úlovek, ale než jsem ho dostal na loď, Zambi si "kousek" ukradla a tohle zbylo"

Oblohu plnou hvězd však v mžiku zakryla neproniknutelná mračna a na řece byla v tu chvíli absolutní tma. Po pár metrech člun zadrhává a my stojíme. „Proč?“ ptám se JP. „Zdá se, že jsme na mělčině uprostřed řeky, ale to nic, odtlačím člun do větší hloubky a jedeme dál.“ Ouvej, nejde to, ten zatracený motor nefunguje jak má a nechce nahoru, zůstává zabořený v bahně. Společně zkoušíme člun odtlačit do hlubší vody, ale sami na to nestačíme. Tak se tak brouzdáme asi hodinu kolem člunu v noční řece, voda něco nad kolena, kolem nás skáčou ryby a poletují vyplašení ptáci. No a pak že je Zambezi žralok lidem nebezpečný – splnili jsme všechny podmínky – teplá mělká voda a dva páry nohou. Když pro nás přijel druhý člun, smál se ranger : „Příliš mělká voda pro tak korpulentní těhotnou dámu!“  Musím podotknout, že toho si byl vědom i JP, jinak by mě snad do té vody nevzal, nebo jo?

večerní Breede River

typ na dovču…

Kaokoland – konec světa

Cestou míjíme himbské vesnice sestávající z několika podobných obydlí.

Máme za sebou fascinující vodopády Epupa a parádní rafting na Kunene. “Co nás teď čeká?” loudím informace po JP, který slibuje dobrodružnou cestu a tajemně se usmívá. To jsem vážně zvědavá, co je tak zajímavého na cestě pouští. Balím do bedny naše kempingové nádobí a vyrážíme. Cestou míjíme typická himbská obydlí. Také máme v zásobě cukr, mouku a šňupací tabák, abych mohla navštívit Himby, tak nemůžeme přijít po prázdnu. JP mi předává řízení a pořád ten šibalský úsměv. Je pravda, že o nějaké “cestě” tady nemůže být ani řeč, ale dá se to a řízení mě v takovém terénu baví.

Himbky používají červenou hlinku smíchanou s tukem a bylinama i k ochraně dětské pokožky. Máte starost s výběrem značky dětských plen? Netušily by, o co jde.

Zastavili jsme u jedné ze vzdálených vesnic, pokorně jsme pozdravili a poprosili, jestli si můžeme vesnici prohlédnout. Po předání zmiňovaných dárků nám bezzubý starý muž pokynul na souhlas. Nebudu se těď o životě a zvycích Himbů rozepisovat, to nechám na příště, nemohu je ale z této části zcela vynechat, přece jen projíždíme jejich územím  a míjíme je s jejich stádečky.

Projíždíme oblastí, kam se turisti běžně nedostanou, cesty tu v podstatě neexistují, občas projíždíme suchýmy písčitými koryty “řek”. Cestou ještě Himbům rozdáváme šňupací tabák , dětem jablka a pomeranče. Cesta začíná mít trochu jiný ráz, abychom se dostali do údolí Marienfluss, musíme projet horama. Teď předávám řízení zpět Jappiemu, jízda je mazec, ale i velký zážitek.

Cestou, necestou, polem, nepolem... takových sjezdú i šplhání ale bylo!!!

Jsou úseky, které sjíždíme nebo střídavě šplháme po centimetrech. Toyoty Hillux 4×4 jsou v tomto terénu neocenitelné. Odpoledne už nám údolí Marienfluss předvádí, jak kouzelná může být i tak vyprahlá krajina.

Údolí Marienflus je lemováno úžasnýma bizardníma skaliskama

Ačkoli oblast působí pro život nehostinně, žijí tu stádečka přímorožců, antilop, potkávali jsme pštrosy a další zástupce africké fauny.

Po náročném, ale dobrodružném přejezdu si užíváme výhledu na Kunene

Nemohu vynechat jeden moment našeho putování. Vydáváme se na jih, projíždíme skutečnou namíbijskou pouští, často pozorujem úkaz, zvaný Fata morgána. Po pár hodinách už si nejsem jistá, zda to co vidím je pravda, nebo to za pár chvil zmizí.

Tahle červená bečka nezmizela, dokonce tam nějaký vtipálek položil starý telefon, no, nedalo mi to, abych ho netestla

vyprávění je z části cesty – Africké vodopády, více….

Mozambičané

Mozambik se pro mě synonymem úžasného potápění, nicméně stále je to jedna z nechudších oblastí světa. Země prošla složitými změnami. Po druhé světové válce většina evropských zemí nechala své kolonie vyhlásit nezávislost, Portugalsko však vyhlásilo Mozambik za zámořské území a zmemožnilo tak cesku ke svobodě. Až v roce 1975 byla vyhlášena Mosambiclá lidová republika podporovaná komunistickým blokem. Začalo znárodňování a přesídlování, vše vyústilo v občanskou válku, která zemi absolutně zdecimovala. Zásadní zvrat nastal až s pádem východního bloku, rozpadem SSSR a koncem apartheidu. V roce 1992 smlouva mezi  RENAMO a FRELIMO (hlavní političtí rivalové) ukončila oficiálně válku. Nové nepokoje ještě rozdmíchaly volby v roce 1998, nyní jde Mozambik demokratickou cestou.

V ulicích hlavního města Maputa panuje po celý den čilý pouliční obchod

Velkým zážitkem je večerní a noční Maputo se spoustou restaurací, s pouličními prodejci, všude jsou slyšet podmanivé africké rytmy. Vedle pozůstatků války je na každém kroku vidět snahu o lepší život.

Pobřeží Maputa, kudy projíždí turisté je poseto prodejci nápojů všeho druhu

Po návštěvě hlavního města přejíždíme asi 500 km do oblasti Jangamo a Paindane, kde se budeme potápět.  O fantastických tvorech, které Indický oceán ukrývá je samostatné povídání. Zvu vás na výlet do jedné z vesnic, kde jsme chtěli nahlédnout do života místních lidí. Míjíme políčka s maniokem – sladká brambora, nekonečné kokosové plantáže, sady mandarinek, stromy Anacardium jehož plody jsou kešu oříšky.

Typická obydlí místího obyvatelstva, materiálu - větve kokosových palem je všude dost

Je neděle, průvodce nám dělá Ernesto, který s námi denně vyráží se Zodiakem na moře. Jeho žena učí děti v místní škole a zrovna je v kostele, tak jí jedeme naproti. Přijíždíme ve chvíli, kdy lidé začínají vycházet z kostela, Ernesto jde za duchovním, prohodí s ním pár slov a ten vyzývá všechny, aby se do kostela vrátili a volá i na nás.

Uvniř kostela vyslovuje Ernesto svá poděkování a přání

Na tento moment nikdy nezapomenu. Ernesto říká: “Tento muž je Jean-Pierre Botha, který mě naučil řídit člun, díky němu mám práci, přivádí k nám turisty, pro které pracuji já a další z vás. Toto jsou jeho přátelé, kteří přijeli z Evropy obdivovat naši přírodu….” Bylo to dojemné, když jsme vycházeli z kostela, pro slzy jsem neviděla, lidé se s námi objímali a přáli nám dlouhý život.

"Jednou bude můj syn také divemaster jako ty JP", říká Ernesto

Upřímně všem v Mozambiku držím palce.

Škola - tady učí Ernestova žena děti číst, psát, počítat...je neděle, tak jsem vyfotila alespoň prázdnou třídu

vyprávění je z cesty Mozambik a safari v JAR, více….

Viktoriiny vodopády a Zambezi

Mosi-oa-Tunya neboli Dým, který hřmí, tak říkají domorodí obyvatelé jednomu z nejúžasnějších výtvorů matky přírody. Vodopády vznikly působením eroze, tektonických a vulkanických sil a stále mění svou podobu. Řeka Zambezi tady padá z útesu v šířce 1.700 m do čedičového kaňonu. Voda se řítí až ze 120m výšky, místy je tato úzká skalní propadlina až 140m hluboká.

Vodopády dostaly své jméno po anglické královně Viktorii, na jejíž počest je tak pojmenoval David Livingston, který dorazil k vodopádům v roce 1855.

První důkladný geologický průzkum včetně map udělal český cestovatel Emil Holub! Je také prvním autorem publikace o Viktoriiných vodopádech.

Během roku průtok řeky Zambezi velmi kolísá, rozdíly mezi obdobím sucha a děšťů  jsou tu značné.

Kolem Viktoriiných vodopádů jsou vybudovány chodníky, je to příjemná procházka asi dva kilometry dlouhá se spoustou vyhlídek na tuto úžasnou přírodní scenérii.

V období dešťů je na tomto místě neproniknutelná vodní tříšť.

Rybařík jižní třepetavě poletuje nad hladinou a pak se zprudka ponoří pro svou kořist.

Mohutná Zambezi se nad vodopády rozlévá do šířky téměř 1800m, má v této části nesčetně ostrůvků, kde hnízdí mnoho druhů ptáků. My jsme si najali loďku a projížděli touto oblastí. Na větších ostrovech se přes den popásaly antilopy, pozorovali jsme skupinky našeho největšího suchozemce slona a kolem ostrůvků frkající hrochy.

Přes den se sloni krmili na ostrovech, na noc se brodili a plavali zpět na pevninu.

A zase ty kouzelné podvečery, z kekpů kolem řeky zaznívala typická africká hudba, v dálce bylo slyšet hřmění vodopádů a západ slunce čaroval teplými dočervena zbarvenými tóny.

Vyjeli jsme si po Zambezi a počkali na fascinující západ slunce

Viktoriiny vodopády jsou však úžasné i pro spoustu zajímavých aktivit. Romantickou procházku kolem vodopádů s výhledy na vodní živel a tříšť vytvářející tak i několikanásobné duhy si nenechá ujít žádný turista.  Z helikoptéry mám neustále v živé paměti obraz nádherné široké Zambezi řítící se do rokliny, kde se z lenivé řeky stává dravý proud plný peřejí. Díky úzkému kaňonu je místy hloubka přes čtyřicet metrů! Splnilo se mi přání vidět Vikroriiny vodopády ze vzduchu i ze země. „A co zespodu?“ směje se JP. O raftingu na Zambezi pod vodopády jsem už od pár odvážlivců slyšela. No co, tak to snad zvládnu, ne? Nějaký ten raft už mám za sebou, tak proč ne. A tenhle patří mezi top 10 raftů na světě. Jdeme do toho.

pohled z helikoptéry do klikatého kaňonu za vodopády

Zambezi se pod vodopády změnila v dravou řeku plnou pěřejí

Je to mazec i pro zkušené vodáky, fantastický zážitek a báječní, profesionální Zimbabwané jako průvodci tímto adrenalinovým sjezdem. Mám za sebou půlstoletí života, ale až se zase na „viktorky“ pojede, rozhodně si to nenechám ujít! Jeden z největších zážitků mého nádherného života v Africe.

takový rafting si rozhodně musíme zopakovat, dle mého názoru považuji tuto na první pohled bláznivou jízdu peřejemi za bezpečnou! Průvodci jsou zkušení profíci!!!

Chobe – národní park

Po úžasném dobrodružství v Caprivoho pruhu v Namibii míříme do Botswany. Na hranicích si čistíme boty v nějaké desinfekci (to znám i z Evropy) a jedeme směrem k NP Chobe. Písčítá cesta nevalné kvality nás přivádí do oblasti, vyznačující se hojností divoké zvěře. Chobe je národní park s rozlohou kolem 11 tis. km2, protéká jím řeka stejného jména, lemovaná rozsáhlými porosty hlavně mopanů a křovin.

Buvol je velmi častou kořistí lvů, drama lovu má i tentokrát své vítěze a poražené.

Chobe je rájem pro slony, milují vodu, které je tu celoročně dost a bahno jim pomáhá zbavovat se parazitů, takže koupající se a bahnící se slony jsme potkávali celý den.

Přes den jsou často k vidění bahnící se sloni, nevečer si dávají koupel v řece.

Plavba po řece byla výborný nápad, ke zvěři jsme se dostali velmi blízko, občas nás překvapili sloni, kteří se najednou vyhrnuli z porostů směrem k řece. V ramenech, ve stojaté vodě se vyvalovali skupinky hrochů, na březích se vyhřívali krokodýli a porostem kolem vody se živila stáda buvolů.

Když jsme připluli příliš blízko k jedné skupince hrochů, pan domácí nás přesvědčivě varoval, byl to hold jeho revír.

Přes poledne je většina zvířat schovaná ve stínu stromů, a tak nejlépe je vyjet za zvířaty ráno a v pozdní odpoledne.

Prace bradavičnaté celý den něco prohrabává, ale v poledne si dá zaslouženou pauzu.

Projížďku po řece jsme protáhli až do večera, ty jsou tu velmi působivé, zvuky divoké Afriky dodávají už tak úžasné atmosféře neopakovatelné kouzlo.

Anhingy - ptáci podobní kormoránům si vychutnávají poslední sluneční paprsky.

Vzhledem k množství zvěře, která v Chobe žije, jsme slyšeli zvuky nočního života velmi zblízka, ráno, hned jak se začne rozednívat, se začnou zase ozývat opeřenci. Žije tady mnoho zástupců ptačí říše. Jednoho představím.

Toko rudozobý se zřejmě nudil a naše stanoviště se zdálo být tím nejlepším místem pro brzké ranní prozpěvování.

A tak díky tomuto neúnavnému křiklounovi jsme brzy ráno vyrazili obdivovat další divokou Afriku.

vyprávění je z tripu Africké vodopády, více…

ETOSHA národní park

Národní park ETOSHA najdete na mapě na severu Namíbie. Původně zabíral okolo 100 tis. km2 (založen v roce 1907), díky politickým tlakům (1960) se území redukovalo na rozlohu zabírající přes 22 tis. km2.

V okolí vodních zdrojů můžete pozorovat mnoho zástupců africké fauny

Etosha znamená “Velké bílé místo”, je to masívní minerální pánev a zabírá zhruba pětinu území tohoto parku. Vznikla vysušením velkého solného jezera, když před miliony lety změnila Kunene svůj tok. Díky artézským studním a větrným čerpadlům má zvěř vodu i v období největšího sucha – v parku je asi 40 napajedel u kterých se zvěř často zdržuje.

Kudu velký - jedny z největších antilop svorně hasí žízeň u napajedla

Etosha je oplocená travnatá savana s porosty keřů, ale i stromů mopane a akácií – neodmyslitelný symbol Afriky. K většině napajedel vedou cesty, kvůli bezpečnosti není možné  (kromě vyhrazených míst) opustit vozidlo.

Smečka lvů obsadila jeden ze zdrojů vody, nedaleko postávaly žirafy a čekaly, až bude bezpečno.

Lvi si dali načas, ale začalo být docela teplo, tak se přesunuli pod stromy a žirafy se konečně mohly napít.

Žirafa to vážně nemá jednoduché, je to obřad, ale pít se musí.

V parku se dá přenocovat ve třech táborech, Namutoni, Okaukuejo a Halali, v kterém jsem zůstali i my, kousek od kempu je skála, odkud se dá pohodlně pozorovat napajedlo i v noci a tohle jeden z fotografických úlovků.

Všichni šli spát, ale já jsem věřila, že přijde. Leopard mě nezklamal.

Nejlepší měsíce na potorování zvěře jsou právě ty, kdy je tady sucho a divoká zvěř chodí pít k napajedlům.