Mozambik a Mozambičané
Mozambik se pro mě především synonymem úžasného potápění, nicméně stále je to jedna z nechudších oblastí světa. Země prošla složitými změnami. Po druhé světové válce většina evropských zemí nechala své kolonie vyhlásit nezávislost, Portugalsko však vyhlásilo Mozambik a Angolu za zámořské území a zmemožnilo tak cesku ke svobodě. Až v roce 1975 byla vyhlášena Mosambiclá lidová republika podporovaná komunistickým blokem. Začalo znárodňování a přesídlování, vše vyústilo v občanskou válku, která země absolutně zdecimovala. Zásadní zvrat nastal až s pádem východního bloku, rozpadem SSSR a koncem apartheidu. V roce 1992 smlouva mezi RENAMO a FRELIMO (hlavní političtí rivalové) ukončila oficiálně válku. Nové nepokoje ještě rozdmíchaly volby v roce 1998, nyní jde Mozambik naštěstí demokratickou cestou.
Velkým zážitkem je večerní a noční Maputo se spoustou restaurací, s pouličními prodejci, všude jsou slyšet podmanivé africké rytmy. Vedle pozůstatků války je na každém kroku vidět snahu o lepší život.
Po návštěvě hlavního města přejíždíme asi 500 km do oblasti Jangamo a Paindane, kde se budeme potápět. O fantastických tvorech, které Indický oceán ukrývá je samostatné povídání. Zvu vás na výlet do jedné z vesnic, kde jsme chtěli nahlédnout do života místních lidí. Míjíme políčka s maniokem – sladká brambora, nekonečné kokosové plantáže, sady mandarinek, stromy Anacardium jehož plody jsou kešu oříšky.
Je neděle, průvodce nám dělá Ernesto, který s námi denně vyráží se Zodiakem na moře. Jeho žena učí děti v místní škole a zrovna je v kostele, tak jí jedeme naproti. Přijíždíme ve chvíli, kdy lidé začínají vycházet z kostela, Ernesto jde za duchovním, prohodí s ním pár slov a ten vyzývá všechny, aby se do kostela vrátili a volá i na nás.
Na tento moment nikdy nezapomenu. Ernesto říká: „Tento muž je Jean-Pierre Botha, který mě naučil řídit člun, díky němu mám práci, přivádí k nám turisty, pro které pracuji já a další z vás. Toto jsou jeho přátelé, kteří přijeli z Evropy obdivovat naši přírodu….“ Bylo to dojemné, když jsme vycházeli z kostela, pro slzy jsem neviděla, lidé se s námi objímali a přáli nám dlouhý život.
Což je ovšem deprimující, ne všichni takto v Mozambiku přemýšlejí, pytláci loví a zabíjejí chráněné manty , velrybí žraloky, želvy a další živočichy, kvůli kterým tam vlastně jezdíme, tak nevím….
Upřímně všem v Mozambiku držím palce.
vyprávění je z cesty Mozambik a safari v JAR, více….